Životopis

Fráňa Šrámek se narodil 19. ledna 1877 v malém městečku Sobotka na kraji Českého ráje jako druhorozený z pěti bratrů. Šrámkův otec pracoval jako berní (daňový) úředník a musel se kvůli práci často stěhovat. Krátce po zahájení školní docházky se odstěhovali do Zbiroha.

Většinu gymnaziálních let Šrámek strávil v Písku, kde od sekundy do sexty bydlel sám v podnájmu. Ve škole se necítil dobře, profesoři byli autoritativní, pedantští a přezíraví. Šrámek začíná psát své první básnické pokusy.
Maturitu však složil na Gymnáziu
v Roudnici, kam se přestěhoval
za rodinou. Roudnické gymnázium
včetně profesorů mu bylo
mnohem bližší.

Po gymnáziu začal Šrámek v Praze studovat práva. V roce 1903 se Šrámek právnická studia rozhodl opustit, stát se básníkem a naplno se věnovat literatuře a psát. Stěhuje se do Prahy do olšanské vily S. K. Neumanna k ostatním anarchistickým autorům a mladým spisovatelům.

…
V červenci nejprudší zabouřit lyrou,
v podzimku tiše shazovat listy,
co list, to díky,
co list, to sbohem,
když všechny už písně rozdány byly,
když jsme se jimi všichni už ozdobili.
…

Básníkův hrob, sbírka Splav (1916)

Ve Šrámkově životě se v roce 1905 objevuje Miloslava Hrdličková (Milka) a stává se jeho družkou na celý život. Milka vystudovala v Praze dívčí obchodní školu, což tehdy nebylo zvykem – obvykle se dívky vdaly a staraly se o děti a manžela-živitele rodiny. Milka však byla finančně nezávislá, sečtělá a hovořila třemi cizími jazyky. Nikdy se nevzali, jejich vztah vystihuje úryvek z básně Svatba ze sbírky Života bído, přec tě mám rád (1905):

Už se na nás nehněvejte,
že jste při tom nebyli,
když jsme se my s mojí milou
ženili.
...

V den všestudentských slavností, 28. května 1905, začala v hostinci U skalního vrabce demonstrace anarchistických studentů, kteří zpívali píseň Rudý prapor a volali hesla „Ať žije Anarchie,“ „Pryč s tyrany.“ Vše zpozoroval policista, přivolal posily a společně zakročili proti rebelujícím studentům. Michael Kácha byl zatčen za nesení praporu a Šrámek byl zatčen za to, že na policistu volal „Zhyň, otroku, zhyň, pse!“ Šrámek dostal 6 dnů v policejním vězení, Kácha 8 dní.

Šrámek byl tedy v roce 1905 krátce vězněn v policejním vězení. Nedlouho poté byl povolán na čtyřtýdenní vojenské cvičení, kterého se účastnil. Povolání nekomentoval jen známými verši Píšou mi psaní, ale i článkem v Práci z 18. srpna 1905: „...slibuji, že po celé čtyři neděle budu sloužiti věrně svému přesvědčení, že všechny své smysly opět otevřu, aby novými zkušenostmi posílil se můj odpor proti militarismu, a že vše, čím tam ve mně bude raněn a uražen člověk, povím potom mým kamarádům v písničkách, povídkách a propagačních článcích. To slibuji a protestuji: Pryč s militarismem!“ Článek nezůstal nepotrestán – Šrámka čekalo několikanedělní vojenské vězení. Po návratu obdržel další výzvu, ať druhého dne nastoupí na šest dní do vojenského vězení – nenastoupil a šel na večírek, který byl rozehnán, účastnici legitimování a Šrámek s Káchou opět zatčeni.

V letech 1906 až 1910 se obnažila ideologická chaotičnost a organizátorská neschopnost anarchismu; je to doba, kdy se hnutí rozpadá a mladí spisovatelé se vydávají na vlastní samostatnou tvůrčí cestu. V té době píše Šrámek Stříbrný vítr (1910), který je o mládí, o touze po čisté lásce, o vzpurnosti, která patří k dospívání. Román je považován za předěl ve Šrámkově tvorbě – právě v tomto díle doznívá téma mládí, odvahy a aktivity a předznamenává díla, ve kterých dominuje snaha o harmonizování konfliktů, touha po souladu člověka se světem, přírodou a životem.

V srpnu 1914 odjel Šrámek do první linie na haličskou frontu, byl raněn a v září se vrací na zotavenou. V květnu 1915 vypukly boje s Itálií – Šrámek byl povolán na frontu do Soči, kde zprvu zajišťoval dopravu materiálu do hor (viz povídka Cesta do hor), poté pracoval v lazaretu, kde se staral o zraněné ruské vojáky. Květen 1916 a nasazení v Rombonu odráží báseň Cesta z Rombonu. Léto strávil v zázemí a v září se přesunul na rumunskou frontu, kde byl kromě dubnové dovolené do listopadu 1917. Čekal ho přesun zpět do Itálie, dvě krátké dovolené, po nichž od srpna sloužil ve vojenské kanceláři ve Vídni. Téma války se objevuje v několika básních napsaných na frontě a především v dramatech a povídkách. Ani válka v něm nezahubila duši poetického básníka, snad právě naopak se stal díky tomu vnímavější k přírodě, kráse ženy a poetice malých radostí.

Fráňa Šrámek je nejvíce znám jako básník, ale v jeho díle najdeme i dramata, publicistické texty a prózu – romány, povídky. Šrámkovu biografii naleznete v sekci díla.

Po první světové válce krátce spolupracoval s Neumannovým časopisem Červen, ale brzy se stáhl do ústraní a začal intenzivně psát. Anarchističtí přátelé zaujali k jeho nové tvůrčí i životní fázi kritický postoj. Ačkoli žil převážně v ústraní, nezůstal chladný vůči politickým událostem – na protest proti fašismu Šrámek nevycházel ze smíchovského bytu a jeho názory se odrazily ve sbírce Rány, růže (1945).

Šrámek zemřel v Praze 1. července 1952 na plicní chorobu následkem dlouhodobého kouření.